THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Archetyp drsňáckého strážce zákona, který se s ničím moc nemazlí má, zdá se, své pevné místo v každém období. Prakticky už do samotného počátku akčního filmu se dalo tvrdit, že dnešní „nelehká“ doba si alespoň na plátnech kin žádá nekompromisní chlapské charaktery. Liam Neeson a jeho (prozatím) dvojnásobná záchrana vlastní dcery v současnosti asi nejvíce uspokojuje tuto poptávku, ale v jeho závěsu už čeká řada dalších chlapíků, kteří kladou dotazy zásadně až poté, co vystřílí celý zásobník.
Za málo peněz hodně muziky
Pro mnohé možná trochu překvapivě má jednoho z nich na svědomí i z hlediska tohoto žánru poměrně marginální evropská produkce. „The Sweeney“ je však především remake anglického seriálu ze 70. let. Ten v popularitě překonává i u nás toliko oblíbené Profesionály a představuje tak starou dobrou školu britské televizní kriminálky. Doba však pokročila, rozdíly mezi druhdy dvěma zcela oddělenými světy televize a velkého plátna se dílem díky kdysi nepředstavitelným technickým možnostem a dílem díky čím dál vyšším investicím do televizní produkce začínají smazávat.
Údaje o rozpočtu (podle různých zdrojů cca 2 miliony liber) ale tak trochu popírají předchozí tvrzení. Částka, za kterou byste na druhé straně Atlantiku v hollywoodských studiích nepořídili ani komorní konverzační drama dala vzniknout snímku, pevně stavějícím na osvědčených žánrových schématech a klišé. Zápletku, jež by v rukou méně schopného režiséra vydala maximálně na jednu 45. minutovou epizodu televizního seriálu, v pravých momentech pohání skutečně nečekaně dynamické akční scény.
Speciální policejní jednotka tvořená těmi nejdrsnějšími z nejdrsnějších je vedena nesmlouvaným Jackem Reganem (Ray Winstone), sjednávajícího si respekt už jen výzorem stárnoucího fotbalového chuligána, a nasazována výhradně v případech, kdy už jde do tuhého. Schopnost čelit takovémuto pracovnímu vypětí si pak bere svoji daň v podobě nefunkčních partnerských vztahů, či naopak vztahů nepříliš perspektivních - uvnitř týmu. Nick Love („Biznis“, „Hooligans“) a jeho scénáristická skupina se nepouští do příliš složité hry vývoje jednotlivých charakterů. Vědomi si pevného žánrového uchopení svého filmu a jeho omezené stopáže nám pak dovolí jen nepříliš zevrubný náhled dovnitř policejního týmu pracujícího neustále pod vysokým stresem. Úvodní dialog, ve kterém se během jízdy autem řeší svatba jednoho z parťáků jen několik okamžiků před tím, než se jde do ostré akce, je jen takovým malým pokusem přiblížit mentalitu špičkových policistů. Víc po tvůrcích už nemůžeme chtít.
Představitelem v úvodu zmiňovaného drsňáka je právě postava ve ztvárnění britského hereckého veterána Raya Winstona. Jeho Jack Regan je sotva chlápkem, se kterým byste chtěli jít na pivo. Nevrlý morous plně oddaný své práci a kromě svého šéfa (Damian Lewis) jen stěží respektující jakékoliv autority si asi nemůže dělat ambice na přehnané sympatie. Jeho pracovní postupy si navíc příliš nerozumí ani se zákonem.
Na štíru s originalitou, avšak silný v kramflecích
Jsou momenty, a není jich málo, kdy „The Sweeney“ vesele čerpá z mnoha bohatých zdrojů. Tu svým vykreslením policejních metod překračujících hranice dovoleného připomene thrillery francouzského specialisty Oliviera Marchala, přestřelka uprostřed Trafalgalského náměstí zase pro změnu jeden z vrcholních momentů „Nelítosného souboje“. Mimochodem tato citace svůj původ nijak nezakrývá a díky brilantnímu a sugestivnímu provedení tak zároveň i plně rehabilituje svoji existenci. Přiznejme však tvůrcům i jistou míru originality a paradoxně v něčem tak profláklém, jako je automobilová honička. Ta v režii expertů z pořadu „Top Gear“ je svým minimalismem (žádné exploze, žádné kusy plechu létající vzduchem) a sázkou na netradiční prostředí autokarového kempu prostě skvělá.
Titěrný rozpočet je místy sice poměrně viditelný, ať už v podobě product placementu anebo například minimálního komparzu výše zmíněné akční scény; centrum Londýna byste uprostřed dne asi tak liduprázdné nenašli, ovšem ostatní technické provedení (kamera a expozice), v rámci scénáristických mantinelů velmi ucházející herecké výkony, výborná hudba a dusivá atmosféra dělají z „The Sweeney“ velice chutnou filmovou jednohubku. Troufám si tvrdit, že tvůrci tímto snímkem pouze testují divácký zájem a případný seriál na sebe nenechá dlouho čekat. A pak by mohlo dojít i na to zmiňované důkladnější vykreslení jednotlivých postav. Rozehrané je to slušně a Jack Regan by to se svojí kompanií v pohodě utáhli.
Drsný kriminální film z evropské produkce. Moc jich v poslední době nevzniká a tento i přes některé nedostatky má na víc, než na roli jednookého krále mezi slepými.
7 / 10
Vydáno: 2012
Vydavatel: Vertigo Films
Stopáž: 107 min.
THE SWEENEY
[Velké Británie 2012]
Režie: Nick Love
Scénář: John Hodge, Nick Love, Ian Kennedy Martin
Hudba: Lorne Balfe
Hrají: Ray Winstone, Ben Drew, Damian Lewis, Hayley Atwell, Allen Leech, Steven Mackintosh, Alan Ford, Steven Waddington, Paul Anderson, Allan Corduner a další.
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.